Prostor a jeho řešení
Náš byt, náš dům. Náš domov.
Je jedno jestli ho vlastníme nebo nám ho někdo pronajímá, sdílíme ho nebo v něm jsme sami. Je nějakým způsobem náš. A abychom se v něm cítili sami sebou, pohodlně a hezky, tak mu musíme kus sebe dát. Dát mu naši energii. Naše vidění světa.
Všechny činnosti, které doma vykonáváme nás stojí čas a energii a v momentě, kdy máme doma zbytečné, překážející věci, které vám zabírají místo, nebo když máte věcí zbytečně moc nebo ještě hůř, nejsou vaše a vy se o ně musíte starat, udržovat je, tak vám dřív nebo později dojde jak "vysosaní" jsme.
To platí i pro situaci, kdy je rozmístění nábytku a jednotlivých zón v rozporu s naším rytmem, potřebami a ani naše proporce jsme nevzali v potaz. Prostor je pak doslova proti nám. Ruší nás "každá blbost", protože se s ní musíme denně vypořádávat. Denně ji řešit. Jsme roztěkaní, máme pocit, že musíme neustále něco doma řešit, uklízet nebo že se musíme přizpůsobovat.
Naopak, když si ho zařídíme tak jak je nám příjemné, tak jak potřebujeme my a naše tělo, tak se nám v něm jednoduše dobře je. Dokážeme se v něm uvolnit, být sami sebou, nestydíme se ho ukázat ostatním, víme kdo jsme a jací jsme a naše bydlení to ukazuje spolu s námi. Dokážeme si v něm skutečně si odpočinout. Jasně říkáme tohle je můj domov. Moje bezpečné místo. Hýčkáme si ho a dobře se nám do něj vrací.
Dobře vyřešená ergonomie a funkční dělení zón - to je základ pro podporující domov.
Ergonomie, odborně řečeno, je věda, která se zabývá vztahem mezi člověkem a prostorem ve kterém se nachází, žije, pohybuje a třeba pracuje. Jde nám o to, aby se nám v bytě dobře pohybovalo, neměli jsme stísněný pocit a hlavně abychom měli dostatečný komfort - například jsme nemuseli lézt na stoličku pokaždé, když si chceme vzít něco z poličky nebo si neukopli malíček při procházení kolem jídelního stolu. Proto vždy beru v potaz nejen sebe a svou výšku, ale i prostor jako takový. Jeho velikost, orientaci ke světovým stranám nebo množství slunečního světla.
Když se poprvé zamýšlím nad tím, jak dané místo zařídit, tak si rozmyslím, na co je daná místnost vhodná, zda má pro to vhodné proporce. Vyhodnotím, zda je daná místnost vhodná pro zamýšlené využití.
Další, na co je dobré myslet, je fakt, že místnosti dělíme na veřejné a intimní - například obývací pokoj je veřejný, ale ložnice je intimní a tak ji nebudu umisťovat jako první po vstupu do bytu. Naopak obývací část tam jednoznačně patří. Hostům a nám tím ukazujeme, že jsou vítáni a že s nimi počítáme.
Samozřejmě složitější je to v bytech, kde je jen jedna místnost. Tady přichází na řadu důsledné dělení na zóny, kde opět ctím pravidlo, že intimní část je trochu skrytá nebo ne tak "na ráně".
Existují ergonomické normy, podle kterých se nábytek vyrábí nebo uvádí jak hluboké a vysoké mají být pracovní desky v kuchyni a skříňky nad ní. Norma je průměr. A ano, je to důležité pro výrobu, ale určitě není nutné se těchto rozměrů hystericky držet. Naopak si myslím, že pokud si necháváte dělat nábytek na míru, tak ta míra by měla být především vaše. Je nesmysl investovat do něčeho, co vám nebude sedět a vy budete vydávat energii v nevyhovujícím prostředí.
Taková klasika jsou kuchyňské skříňky. U nás je zatím stále trend je "cpát" až ke stropu. Někdo argumentuje tím, že se na ně pak nepráší, jiní tím, že se tam toho víc vejde. Ano, něco na tom je, ale na druhou stranu je nutné se sám sebe zeptat: co do nich budu dávat a jestli to náhodou není jen další černá díra na věci, která v životě nepoužiju a pokud je používám - neměla bych je mít spíš někde po ruce? Strop je vysoký kolem tří metrů, někdy vyšší a pochybuji, že se najde tolik obrů, kteří tam dosáhnou bez nutnosti šplhání na schůdky.
Chci tím říct, že pokud máte opravdu tolik - aktivně používaného - vybavení, je lepší si prostor zařídit takovým způsobem aby fungoval i po této stránce. Ergonomie totiž vychází nejen z proporcí člověka, ale i z činností, kterou v daném místě budeme vykonávat.
Aby prostor fungoval ergonomicky správně, tak musím dát pozor na:
Průchody
Musí být volné a my - obyvatelé se musíme cítit bezpečně. Není možné se dlouhodobě omezovat v pohybu. (Vyjímečně ano - krátkodobé omezení, kdy nám něco trochu vadí v cestě nebo máme například dětskou židličku, které má širší základu). Jistě si vybavíte, jak špatně se chodí kolem konferenčního stolku, kdy máte nohy "svázané" úzkou uličkou a nebo když cupitáte kolem postele v ložnici. U průchodu nejde jen o místo na nohy, ale také pro ramena a hlavu - ta totiž vnímá nejcitlivěji ohrožení ve formě ostrýh rohů nebo dvířek od skříně.
Průchod je komunikace a může dělit místnost na jednotlivé zóny.
Limity dané místnosti
Pracovat musím nejen s její velikostí a dispozicí, ale i množstvím světla a orientací ke světovým stranám, které mohou být rozhodujícím faktorem při určování využití prostoru.
Naše proporce
Ty by mely být klíčové především v momentě, kdy si necháváme dělat nábytek na míru. Využijte toho a vše si postavte v pro vás ideálních vzdálenostech. Je jedno, že zrovna teď se dělají kuchyňské skříňky až ke stropu, důležité je, že vy do nich POHODLNĚ dosáhnete a v kuchyni budete vlastním pánem - že nebudete potřebovat neustále něco sundávat nebo šplhat na schůdky.
Ergonomie práce (činnosti)
Práce kterou budete v místě vykonávat je určující při výběru rozměrů - především co se dochozí a dosahové vzdálenosti týče. Když si děláte ostrůvek v kuchyni, dbejte na to, aby nebylo nutné udělat víc než se otočit kolem své osy. Krok už může být při větší nebo rychlejší frekvenci náročný a vy budete "uběhaní".
Množství osob
Vždy je nutné počítat s maximálním vytížením - pokud je pravidelné - několikrát denně se v daném místě potkává víc osob. Pokud se jedná o situace výjimečné, tak stačí dimenzovat pro menší skupinu lidí.
Správně řešený interiér je bezpečný a nemáte v něm pocit, že vám všechno padá na hlavu nebo si nepřipadáte neschopní. Plně ho využíváte. Bez omezení. Neztrácíte energii a chuť cokoli dělat a naopak vás prostor podporuje a pomáhá vám proplout každodenním životem.
Pokud vás téma ergonomie zajímá víc, můžete si poslechnout víc v semináři udržitelné bytové kultury Bydli po svém.
Díky a miloju, Marta
Moodboard
Tak přesně takové má málokdo. Vídáme je v časopisech, reelsech nebo ve filmu. A zdají se nám jako luxusní, opečovávané a hlavně, že tam nikdy není zmatek.
Neporadím vám, jak si je udělat přesně takové. Ukážu vám ale, kde je klíč k tomu, aby i váš domov dával smysl a byl v harmonii s vámi, vašimi možnostmi a prostorem, ve kterém žijete.
Ten klíč se jmenuje moodboard.
Je to koláž vámi vybraných prvků, které jste si po důkladné rešerši našli, oblíbili a rozhodli se, že je chcete a potřebujete ve svém bytě nebo domě mít.
Během zpracovávání moodboardu si definujete svůj vlastní, originální styl. Osobně doporučuji si tento koncept stavět "okolo" nábytku, který už doma máte a vyhovuje vám. Říkám mu "ikona" - je určující pro zbytek zařízení a mám ho, protože se mi prostě líbí, vyhovuje mi a nechci ho dát pryč.
Ikona vám dá směr, kterým se celý redesign vydá. Ladíte k ní materiály, barvy, ostatní nábytek. Do moodboardu zahrňte i slova, jako třeba "lehkost", "jemný na dotek", "bezpečí" atd., popište si tak pocity, které chcete v interiéru mít.
Koláž může být klasická - papírová nebo si ji můžete vytvořit v telefonu nebo v aplikaci. To je na vás. Výhoda papírové je ta, že se z ní dá například přečíst konkrétní barva a vy si tak můžete nechat namíchat přímo tu jednu konkrétní.
Inspirace sbírejte postupně, chce to čas. Nespěchejte na sebe. Čím více se budete tímto "seznamem" zabývat, tím více stylů, směrů a věcí budete nacházet a jen tím, že si dáte čas na rozmyšlenou se vám nestane, že vás váš plán přestane bavit.
Vytvořte si nadčasový prostor - použitím základních neutrálních prvků, které můžete snadno měnit díky drobnějším dekoracím nebo textilu. V žádném případě to ale neznamená, že to musí být celé bílé/dřevěné a k tomu sem tam "šmrnc" barvy. Naopak, neutrál by měl být nosnou linkou celého prostoru - je tedy jasně čitelné, proč jsme zvolili právě tento druh.
Koláž je pro vás i vodítkem na případných nákupech dalšího vybavení. Kdykoli půjdete pro "něco do bytu", vezměte si ji s sebou. Pak neuhnete od celku a daný kus do vašeho bytu sedne.
Vytvářet moodboard je zábavná a důležitá součást každého redesignu. Užijte si to a bydlete po svém.
Marta
Vy - osobnost, styl, hodnota a péče
Proč jste prvním tématem právě vy?
Na to je celkem jednoduchá odpověď: protože jen vy víte, co chcete. A pokud máte pocit, že ne, tak je to jen proto, že nevíte, kde a jak začít.
Největší a nejtěžší krok k ideálnímu, funkčnímu a estetickému interiéru je ten, kde si ujasníte, co vlastně chcete, potřebujete, po čem toužíte a co je, pro vás, naprosto zbytečné.
Zdá se to jako banální věc, protože všichni víme, co se nám líbí a co chceme. Je ale dobré si na takovou úvahu dát čas a vědět na co se sám sebe ptát. Jste to vy, hybatelé celého projektu, vize, konceptu a následné realizace. Vy, kdo jste se rozhodli pro změnu. Je skvělé nechat si vše vyrobit na míru, firmou nebo navrhnout designérem. Určitě to bude krásné, funkční a někdy dokonce “jako z katalogu”. Ale vaši osobnost, váš rukopis a váš jedinečný styl tomu dokážete dát jen vy.
K tomu aby náš interiér fungoval jak má, někdy stačí málo. Slovo "málo" píšu záměrně, protože toho doma máme většinou spíš moc. Stává se totiž, že si domov zařizujeme podle představy, která není tak úplně naše. Neseme si informaci o tom jak by měl vypadat třeba obývací pokoj a co by v něm mělo být. Někde jsme to viděli, zažili nebo nám to někdo řekl. Tím vznikl uzavřený stereotypní pohled na situaci "jak vyřešit obývák". A nám to nevyhovuje, ale nevíme proč. Udržet takové prostředí v chodu vyžaduje zbytečné množství energie a péče.
V tu chvíli je dobré se zastavit a udělat si starý dobrý seznam "pro a proti". Kdo ho někdy nedělal, ať hodí kamenem. Je to snadná cesta ven ze zmatku a zoufalé situace, kdy se neumíme rozhodnout nebo tápeme v momentě, kdy pro nás náš byt ztrácí hodnotu a nám v něm není dobře.
Otázky, které jsem pro takovou situaci sestavila, z takového "pro a proti" vychází. Nicméně jsou komplexnější a snaží se obsáhnout co nejširší pole možných problémů a aktivit, které vás mohou potrápit. Zároveň vás přirozeně navedou k udržitelnějšímu chování, protože s promyšleným konceptem vašeho bydlení se vám nestane, že budete muset vybavení měnit dřív, než doslouží věkem.
Otázky se dotýkají přímo vás (a vašich partnerů, dětí, spolubydlících). Ujasníte si vlastní potřeby nebo co nutně potřebujete. V zařizování pak budete počítat s vašimi koníčky, vezmete v potaz váš denní rytmus To, jestli doma pracujete nebo chcete spíš klid. Zohledníte všechny hmotné věci, které, podle vás, tvoří domov a ty, které vám zabírají důležitý prostor, pošlete dál.
Otázek je celkem 18. Tady jsou některé z nich:
1. Co dělám, když jsem doma?
2. Kolik času trávím doma?
3. Co definuje domov?
4. Mám rituály, přes které "nejede vlak"?
5. Co doma dělat chci?
6. Co doma dělat nechci?
7. Kam se chci posunout a co jsem schopen pro to obětovat?
8. Jaké jsou limity prostoru?
Pokud vás zajímá jak celý proces redesignu vašeho bydlení odstartovat, ozvěte se. řeknu vám, že ten nejdůležitější prvek - vy - je na dobré cestě k tomu s věcmi pohnout. Doslova.
Příští článek bude na téma moodboard.
Bydlete po svém.
Díky a miloju.
Marta
Udržitelná bytová kultura
O co jde?
Jedná se o sérii setkání, kde se bavíme o možnostech udržitelného bydlení. Já se snažím být nositelem myšlenky a tématu a ve vás - účastnících - vzbudit o téma zájem a rozproudit diskusi.
Nejedná se tedy o přednášku ani si neodnesete hromadu dat a informací. Cílem je vás posunout v přemýšlení o domově. Ukázat vám možnosti, ale nechat vás samotné přijít na to, co je pro vás to nejlepší a nejvýhodnější.
Neodnesete si přesný návod na to, jak si zařídit dům nebo byt, ale věřím, že ve vás vyvolám nadšení, chuť a odvahu zkoušet s věcmi pohnout (obrazně i fakticky).
Na každém semináři řešíme konkrétní problém, který přinášíte. Všichni se tak zapojí a společně hledáme vhodná řešení, sdílíme zkušenosti a názory na udržitelné bydlení.
Udržitelná bytová kultura - co to je?
Je to má filozofie zařizování interiérů. Je to životní styl a troufám si říct, že to bude jednou podobný fenomén jako udržitelná móda. Je totiž nad slunce jasnější, že nelze do nekonečna vyhazovat - produkovat - vyhazovat ve všech oblastech, samozřejmě i v bydlení a interiérovém designu.
Zakládá se na myšlence, že téměř vše, co potřebuji ke kvalitnímu bydlení, je již v oběhu. Ať už je to nábytek, spotřebiče nebo jiné vybavení domácnosti - to co já potřebuji, někdo zrovna posílá dál.
Je to umění kombinování, přetváření a přizpůsobování.
Mým cílem je vás naučit, jak je snadné tyto kousky najít, zrenovovat (v případě potřeby) a hlavně je zapojit zpátky do oběhu. Jak jednoduché je z nich vytvořit funkční a esteticky zajímavé prostředí, ve kterém žijeme, vychováváme děti, pracujeme. S ohledem na životní prostředí. Ukázat vám, že velká změna se může stát díky malému zásahu - například výmalbou nebo oddělením zón.
Témata
Snažím se o ucelený pohled do navrhování interiérů. Témata na sebe navazují a vedou vás celým procesem.
1. Vy - ta nejdůležitější složka interiéru
2. Moodboard
3. Ergonomie - zóny - prostor
4. Kreslení v měřítku
5. Barvy - materiály - vzory
6. Dekorace
7. Kde sehnat nábytek - diy návody - kurzy
To všechno jsou témata, která vám pomohou se zorientovat v tom co potřebujete, hledáte a nejste si jisti, zda to zvládnete. Zvládnete.
Každé téma bude mít svůj článek tady na blogu. Kompletní informace pro vás sepisuji do e - booků.
Pokud váháte, zda na seminář přijít, tak je možný i jednorázový vstup. V pondělí 25.3. nás čeká kreslení v měřítku, navrhnete si vlastní pokoj, vyrobíte šablonky a nakreslíte si pohled na vybranou stěnu.
Budu se těšit.
Díky a miloju, Marta
Vysoce citlivý interiér
Teď bych se ráda věnovala prvkům a situacím v interiéru, které mohou vytvářet diskomfort pro vysoce citlivé. Nejedná se o univerzální pravdy nebo návod na každý interiér, každý člověk má vlastní vkus a potřeby.
V obchodech, na ulici, ve veřejné dopravě je velké množství podnětů, které si, jako vysoce citlivý člověk, nosím domů. Většina informací bliká, mění barvy a tvary, hraje hudbu nebo jde o výrazné mluvené nebo psané slovo. A proto je domov místem, kde je potřeba myšlenky třídit, vyhazovat nepotřebné a načerpat sílu na další výpravu.
Barvy, materiály, světlo a zvuk a vůně. Zrak, hmat, sluch a čich. Čtyři smysly, které je dobré si opečovat.
1. Barvy
O působení barev na psychiku je napsáno hodně. I tak mám někdy pocit, že se buď zbytečně obklopujeme agresivními barvami, bydlíme v totální džungli vzorů nebo máme tendenci sáhnout po "neutrální" - bílé. I ta může být ale velmi zrádná. Není totiž bílá jako bílá.
"Chladná" bílá září a na citlivé oči doslova útočí - odráží světlo v nepříjemné intenzitě. V kombinaci se studeným světlem z žárovky vám z domova vytvoří mrazák.
Osobně volím lomenou, teplou bílou - vypadá jako bílá, ale ve srovnání s čistou bílou je výrazně teplejší a zemitější. V interiéru nepoznáte, že to není stoprocentně bílá, ale pocitově to cítíte. Světlo, které odráží je "kulaté".
Zemité, tmavé barvy přináší do interiéru klid. Neodráží tolik světlo a tak je přirozeně dáváme tam, kde je dostatek denního světla. Dobrou službu ale udělají i v místě, kde je potřeba klidu. V ložnici, v dětském pokoji kolem postele. Přirozeně nás nutí se zastavit a proto bych se jich nebála ani v obývacím pokoji nebo jídelně.
Světlé barvy prostor "nadnáší". Proto máme tendence volit světlé kusy nábytku do prostor s tmavou podlahou a naopak. Ale pozor, speciálně citlivější povahy mají tendenci se na světlé podlaze cítit v nebezpečí, respektive nemáme kontakt s podložkou. Máme pocit, že se musíme propadnout prostorem. Je pro nás chladný a neuchopitelný a neradi se po něm procházíme. A tak hledáme pevný bod - například koberec, který nám vytvoří ostrov.
2. Světlo
S barvou úzce souvisí i světlo. Jeho teplota ovlivňuje jeho barvu. Teplejší bude více žlutá/hnědá a studenější je víc modrá/zelená. Určitě je dobré si rozmyslet jakou atmosféru potřebujeme vytvořit. Předpokládám, že doma budeme volit spíš teplejší osvětlení. V kanceláři nebo ordinaci klidně chladnější (i když já si myslím, že kdyby byla u zubaře teplá zářivka, bylo by ni tam mnohem líp).
Pozor bych dala hlavně na světla v klidových zónách - ložnice, dětský pokoj. U dětí je obzvlášť snadné je světlem stimulovat a tak jim uměle řídit den. Pokud chceme aby dítě vnímalo denní rytmus a k večeru přirozeně "vadlo" můžeme pořídit světlo, které během dne mění svou teplotu a barvu světla.
Obecně lze říci, že je dobré nechat oči odpočívat, vyhnout se vysoké intenzitě světel a spíš si hrát s atmosférou. Pohlídat si, kde je světlo skutečně potřeba, jako třeba u pracovního stolu nebo v kuchyni. Ale tam, kde je místo pro odpočinek, trávení společného času není potřeba mít zdroj v intenzitě plného denního světla.
3. Materiály
Plast, sklo, kov. Materiály, které zažívaly boom ještě pár let zpátky. Upřímně, já se vždycky cítila spíš jako v márnici, než doma.
Naštěstí v současné době vládně trend přírodních materiálů. Dřevo, kámen, keramika, hrubý textil jako len, organická bavlna, ručně tkané koberce. Ke slovu se dostávají řemesla. To vše je, pro většinu citlivých, mnohem příjemnější než nerezová kuchyň. Věci jsou teplé a příjemné na omak.
Těmto materiálům říkám "původní". Snažím se tím pojmenovat mou potřebu kořenů a opravdovosti, kterou se já osobně potřebuji obklopovat. Mám pocit většího klidu a harmonie. Zároveň materiál žije, projevuje se, není inertní a mám tak větší pocit života a ne sterility.
Pokud je to možné, vyplatí se do nich investovat i z hlediska udržitelnosti. Například len má několikanásobně nižší spotřebu vody při pěstování a dalším zpracování než klasická bavlna (bio bavlna je jiný případ).
4. Zvuk
Zdá se to jako téma spíš do hudební zkušebny, než do bytu, ale špatná akustika umí pěkně znepříjemnit život.
Většinou není potřeba místnosti odhlučňovat, protože běžná řeč se v zabydleném prostoru ztratí, ale může se stát, že máte rušné sousedy, vy posloucháte nahlas metal nebo prostě bydlíte v paneláku a stěny nepříjemně "zvoní".
Často je řešení velmi jednoduché - přidat do prostoru vhodný textil. Hutnější závěsy, přehoz, polštářky, kusový koberec. Velkou službu udělá i otevřená šatní skříň. Případně je možné na problematickou zeď pořídit akustické panely nebo rovnou celou stěnu. Panely jsou variabilní a velkém množství barev, ale pozor, aby správně plnily funkci, musí být poměrně silné - 8 -10 cm je minimum. Je ale možné je udělat na míru třeba čalouníkem (mnou) a pak v prostoru mají nejen praktickou, ale i estetickou funkci. Mohou nahradit obrazy nebo výmalbu.
Pokud máte nějaké poznámky nebo dotazy, napište mi, budu ráda za sdílení vašich zkušeností.
Díky a miloju. Marta
Vysoká citlivost
Ráda bych s vámi sdílela svoje postřehy v oblasti bydlení, začnu ale od začátku. U sebe, u nás.
Vysokou citlivost si definuji jako vlastnost, díky které jsme schopni vnímat víc než ostatní. Jsme velmi intuitivní a některé běžné situace nás dostanou mnohem víc než ostatní. Ti pak často prohodí "moc to řešíš", "jsi měkká" nebo "tak to tak neprožívej". Nic z toho není příjemné slyšet, to mi věřte. Nikdo nemá právo zpochybňovat pocity druhých. A o to těžší je pak pro nás se za sebe nestydět a nepochybovat. Často se pak snažíme svoje pocity a vnímání světa schovávat a maskovat. Třeba prací. Stávají se z nás workoholici a extroverti, kteří doma brečí, škrábou se do krve a koušou si vlasy.. Já jsem se rozdělila na dvě. Střídala se mi období, kdy jsem byla pořád venku, ve společnosti, v práci, mezi velkým množstvím lidí a pak střih a nemohla jsem vylézt z bytu. Měla jsem strach vyjít ven. Byla jsem schovaná za křeslem a čekala, až to přejde. Jestli to přejde.
Jsme totiž nesmírně empatičtí a spolu s intenzivnějším prožitkem přichází i um se rychle na někoho napojit. Díky tomu bezpečně poznáme jak se druhý člověk cítí, co potřebuje a jsme schopni mu pomoc. Bohužel se také stává, že si na sebe nabalíme velké množství lidí, kteří nás doslova vycucnou. Nalepí se na nás a sají. A pak neseme "všechnu tíhu světa", která nám sice nepatří, ale doslova nás drtí.
Další ukazatel citlivosti je roztěkanost. Neklid. Nedaří se nám zastavit mozek. To pramení z přehlcení. Vnímáme všechno. Veškeré informace, které jsou kolem nás se zapisují do našeho vědomí. Zprávy, rozhovor se sousedem ve výtahu, otázky našich dětí, práce, zvuk metra, reklamy, hudba v obchodě a tak dále. Jen ten vizuální smog, který nás pohlcuje, je tak náročný na zpracování, že se nám při cestě do práce div nezavaří mozek.
Proto bych chtěla otevřít problematiku bydlení vysoce citlivých. Taková citlivost je totiž velmi důležitý faktor při zařizování bydlení.
Budu mluvit o vlastní zkušenosti. Velkou část života jsem se stěhovala. Od 15 let jsem bydlela na intru, kde se každý rok měnil pokoj, budova, spolubydlící. Na vysoké jsem bydlela na koleji, takže to samé. Během pěti let v Praze jsem se stěhovala 6x. Byla jsem neustále na cestě, nomád. Pendlovala jsem mezi Prahou a Brnem, kde jsem nakonec většinu svých věcí nechala a vrátila se do Prahy jen s kufrem. A hromadou psychických problémů. Nebyla jsem zakotvená, nevěděla jsem kam patřím. Všechno bylo na hromadě.
Nastěhovala jsem se do bytu po mé tetě. Tady byl řád. Každá věc měla své přesné místo. Nikde žádné překvapení. Žádný chaos. A bylo mi v tom dobře. Zjistila jsem, že to co mi pomáhá nejvíc, je systém. Což byl dost šok, protože by mě ve snu nenapadlo, že zrovna já - chaotik - potřebuju systém aby se moje hlava uklidnila. Teď už to chápu. Byla jsem přehlcená. Všechny moje noční můry, depresivní stavy, sebedestrukce prací a neschopnost udržet jakýkoli vztah, způsobovala vysoká citlivost, respektive to, že jsem jí ignorovala.
Teď bydlíme na stejném místě již několik let. Máme dvě děti. Kocoura a hromadu hudebních nástrojů, knih a pomůcek na malování a další. Moc ráda bych vám řekla, že byt vysoce citlivého člověka je uklizená zenová zahrádka, ale u nás to tak určitě není. I tak, to ale nějaké "zákonitosti" má.
Jak už jsem psala, i syn je vysoce citlivý. Poměrně dlouho nám trvalo to rozklíčovat a byl to bohužel boj. Spousta pláče na obou stranách. První zlom přišel v momentě, kdy jsem měla doma jedno křeslo, které jsem chtěla opravit a on přišel s tím, že se mu líbí a že by si v něm chtěl odpočívat. Spolu jsme ho opravili, je v ložnici a je to jeho a můj koutek, kam se můžeme schovat, když je toho moc. V momentě, kdy formuloval prosbu na "vlastní místo" mi to celé docvaklo a od té doby se zlepšuje komunikace a veškerý náš společný život. Oba totiž víme, že máme kam jít. A to je nesmírně důležité pro všechny vysoce citlivé.
Je jedno kolik vás doma bydlí nebo jak velký je byt. Mít své místo je maják. Nemusí to být vlastní pokoj nebo pracovní kout. Bohatě stačí pohodlné křeslo nebo sedací vak. Každopádně by vám tam mělo být dobře. Je to místo, kam máte možnost se trochu zašít, když je potřeba, když je toho moc a potřebujete načerpat, ztišit se a srovnat si myšlenky. Vemte si tam knížku, deku, kakao. Starejte se o něj, je to ta malá, zenová zahrádka, uprostřed bouře. Je nesmírně důležité si doma navzájem dovolit "zašívárnu" a tu respektovat.
Jen si vzpomeňte na dětské bunkry, skrýše a domečky z polštářů z gauče. Choulit se, uzavírat se do malého a útulného prostoru je přirozená cesta k bezpečí. V ohrožení se choulíme do klubíčka, snažíme se být zase plodem a zalézt zpátky do dělohy, kde nám nic nehrozí. Je to absolutně pudové chování a bytost, která je rozrušená, hledá svou noru.
Doma tedy hledáme klid. Často jsme ti, co "hnízdí" - přinášíme větve do hnízda v podobě polštářků, koberců a dek. Automaticky nás přitahují "objímající" věci. Věci do kterých se můžeme zabořit, které jsou příjemné na dotek. Nestudí, netlačí, neškrábou. Tíhneme k přirozeným, přírodním a původním materiálům jako je dřevo, len, měkká vlna. Syntetické materiály nás často vytočí, protože se na nás lepí, potíme se v nich nebo nám, doslova, smrdí plastem. Obklopujeme se květinami, které nás spojují s přírodou a cyklem roční doby.
Světlo nás hodně ovlivňuje. Dokáže nás podpořit, ale i nás může oslepit nevhodnou intenzitou nebo barvou a způsobit bolesti oči a hlavy. Proto se snažím co nejvíce ctít denní dobu a zbytečně nepřesvítit to, co je venku. V našem bytě to jde celkem snadno, nemáme totiž lustry, ale jen různé lampy a lampičky, takže když je venku tma a je čas na to se zklidnit, svítí prostě jen menší lampa. Skvěle to funguje u dětí. Všimnou si, že je venku tma a přirozeně přijdou s otázkou, jestli už není čas na pohádky nebo večeři. Většinou není nutné je honit a vysvětlovat, že už je "hodně hodin", protože to jednoduše vidí. Tma = odpočinek. A ten je, pro vysoce citlivé, nejdůležitější součást obranného systému. Zejména dítě se extrémně rychle vyčerpá, protože mozek neustále přijímá.
Co dál nám doma může pomoci se zklidnit, oddechnout a znovu načerpat, vám napíšu příště. Budu psát o podrobněji o barvách, materiálech, zvucích nebo zónách. Myslím, že je to zajímavé téma pro všechny a zejména pro rodiče malých dětí, protože to, co často řešíme u dětí - křik, roztěkanost, neschopnost se soustředit nebo cokoli dodělat je velmi často způsobeno přesycením a předrážděním smyslů. A to i u dětí, které vysoce citlivé nejsou.
Díky a miloju. Marta
Jak na “kreativní koutek” pro děti.
Upozornění: Článek obsahuje fotografie zachycující 40 minut reálné a spontánní akce. Nejsou ani trochu ilustrativní. Jsou dokumentární. Zobrazují realitu tak, jak leží a běží.
Nikdy jsem nebyla minimalista (i když teď, s dětmi, mě často napadá, že bych nejraději všechno vynesla ven a měla tak vždycky dost místa). Mám ráda barvy na zdech, obrazy, květiny a originální dekorace (když jich není moc). Vždycky jsem se snažila mít doma útulno a trochu tvůrčí prostředí. Nejsem člověk, který by lpěl na dokonale bílé zdi nebo srovnaném stole. A tak pro mne nebyl problém přijmout fakt, že dětem “nic není svatý” a v klidu pokreslí zeď.
Ale ne každý je s tím v pohodě. A já to chápu. Na druhou stranu je, myslím, dobré se trochu připravit na to, že ne vždycky se mi podaří dítě uhlídat a nasměrovat štětec tím správným směrem. A přiznejme si to, ne vždycky se člověku podaří takovou šmouchu přejít s nadhledem.
Protože já i manžel jsme tvůrci, je doma spousta věcí, které děti chtějí zkoumat a pracovat s nimi. Pohybujeme se ve světě hudby, divadla, řemesel a výtvarného umění. Všude, opravdu všude NĚCO je. Tužky, papíry, barvy, kytary, noty, látky, provázky, flétna, hmoty, rumbakoule .. I když se to snažíme dávat na přesně určené místo, funguje to minimálně. A když už, tak přibližně na 15 minut.
V článku se budu věnovat té výtvarné části naší domácnosti. Ta je celkem náročná v tom smyslu, že málokdy pracujeme jen s jednou věcí (vodovky, voda, štětce, papíry nebo nůžky, papír, lepidlo atd.) čili jsou větší nároky na prostor i vybavení.
Nejsem zastánce velkého omezování v tvůrčí činnosti a zákazům. Mám pocit, že se dítě musí cítit bezpečně a svobodně aby se mohlo otevřít. Ve škole ho čeká hodnocení a nutnost věci dělat podle návodu, to ale doma mít nechci. Domov je místo, kde spolu fungujeme všichni. Máme pravidla, která se pokoušíme dodržovat, to je jasné, ale zároveň se snažíme mít podporující a respektující prostředí v kreativním vývoji dětí i nás samotných.
“A kam to všechno dám?”
Asi tušíme, že by dítě mohlo nebo mělo mít od určitého věku svůj stolek nebo jinou formu pracovního místa. Prostor, kde se soustředí, “pracuje” a má kam si uložit pomůcky na kreslení, malování atd. Často stolek vidíme například na fotkách v dětském pokojíčku a já si nejsem jistá, zda je to ideální řešení (do určitého věku). Neříkám, že je to špatně, ale osvědčilo se nám mít “kreativní koutek” v blízkosti našeho, dospělého koutku. Dítě nás přirozeně napodobuje a chce dělat věci, které u nás vidí, čili je šance, že u činnosti zůstane delší čas, když bude s námi a zároveň ho máme pod kontrolou. Protože ne vždycky máme možnost být s dítětem nonstop a když budeme v jiné místnosti, dítě přijde, protože chce proces sdílet a nebo s něčím potřebuje pomoc. U nás byl vhodný prostor v kuchyni. Ale záleží jaké jsou možnosti, samozřejmě.
Co při zařizování nevynechat?
Pracovní plocha a židle
Stůl, deska, hluboká police. Je to jedno. Důležité je aby byla ve správné výšce a dítěti se u ní pohodlně sedělo a aby byla stabilní. První stolky jsou většinou 45 cm vysoké. Výška sedáku pak kolem 30 cm. Je dobré si všímat jak u toho dítě sedí, zda není potřeba desku zvýšit, zda má dost prostoru na ruce - lokty. Když u stolu sedí se sourozencem, jestli si tam nevadí, nedrkají apod. (Nebavíme se o školácích, ale o věku 1 - 5 let přibližně, stále jde tedy o hru.)
Uspořádání
Vše co dítě používá by mělo mít v dosahu, ideálně ze sedu. Cokoli co ho vytrhne z procesu, může odvést jeho pozornost a tím vám skončí 15 minut klidu. Tady přijdou na řadu stojánky na pastelky, fixy, krabičky na modelínu, pořadače na papíry. Pokud máte prostor na šuplíky, využijte ho. Časem se vám nahromadí další materiál, který je, řekněme, sezónní a nepoužívá se denně, ale je dobré to všechno udržet na jednom místě.
Záleží také na tom, zda je dítě pravák nebo levák. U menších dětí většinou není preference jedné strany tak zřejmá, alespoň mé děti to tak mají. Pokud ale vaše dítě preferuje jednu stranu je dobré mu dát pomůcky tam, kde pro ně nebude sahat přes ruku.
Označení otevřených stojanů a pořadačů není většinou potřeba, když do nich dítě vidí a časem si tak určitě vytvoří vlastní systém, ale u uzavřených krabic je značka na místě. Pomůže v orientaci při hledání i úklidu. Může být samolepka, štítek, piktogram, fotka a časem i text.
3. Galerie
Možnost vystavit svůj výtvor. To, že má své místo na zdi nebo poličce je pro malého tvůrce nesmírně důležité. Dáváme mu najevo, že si jeho práce a pohledu na svět vážíme a že ho uznáváme.
Klasické nástěnky, speciální rámečky, poličky a stojánky nebo “čestné místo v obývaku”. Promyslete kam takovou galerii umístit. Určitě by měla být i mimo koutek samotný, mimo dětský pokoj. Třeba v kuchyni nebo obýváku. Někde, kde je to “významné” a kde to může vidět i někdo jiný než vy. Dítě má pak šanci se pochlubit, prezentovat a cítit hrdost za svůj výtvor.
4. Materiál a styl
Při výběru a plánování takového místa je dobré si říct, jak moc mi bude trhat žíly, když bude stůl, židle nebo blízké okolí docela rychle “zničené”. Záměrně píšu uvozovky, protože každý vnímáme slovo zničené jinak. Můj překlad slova zničené je totální rozklad. Pro jiného barevný je to flek a samolepka na židli. Tady je dobré se na chvíli zastavit a promyslet si, jestli chci dokonalý koutek z Pinterestu nebo místo, kde se dítě bude cítit bezpečně (může se svobodně projevit a je to opravdu jeho místo).
Pro možnost Pinterest doporučuji různé druhy ochranných podložek, ubrusů apod. Ale ani to není 100% a hlavně vás a dítě nutnost všechno nachystat před samotnou akcí, která je většinou spontánní, celkem spolehlivě odradí od aktivity samotné. Můj názor, samozřejmě.
Pro možnost Bezpečného prostředí jsou vhodné kusy buď z druhé ruky, diy (náš stolek je z police z mé staré šatní skříně a židle z bazaru) nebo levnější varianty z různých řetězců. Osobně dávám přednost nábytku z masivu (hojně a levně dostupný je z borovicového dřeva) a nelakované. Když se poškodí dřevo, dá se celkem snadno obrousit, ale lak ne. Navíc levnější varianty jsou většinou desky různých materiálů s fólií a ta jak se poškodí, jde to pak celkem rychle pryč celé a bije to do očí mnohem víc, než rýha na desce dřevěné.
5. Pole působnosti
V minulém článku jsem zmiňovala fakt, že se celkem určitě stane, že je dítě tvůrčí i jinde než u svého stolu. Je to tak a je fajn s tím počítat. Proto doporučuji mu takových možností vybití dát víc. Když se bavíme o výtvarném směru, tak dobře funguje tabulová stěna. Máme ji v chodbě k dětskému pokoji. Vznikla v době, když byla korona a náš byt a pokojíček zvlášť, už byl moc “těsný”. Stačila běžně dostupná barva na tabule a část stěny se změnila v prostor pro volné čmárání. Natřela jsem jí v celé ploše (ode dveří ke dveřím) do výšky zhruba jednoho metru. Bylo mi jasné, že do výšky kreslit nebudou, ale vedle, na bílou zeď přetáhnou snadno a tomu jsem se chtěla vyhnout. Proto je to takový dlouhý pás kam se navíc pohodlně vejdeme i všichni čtyři, když na to přijde.
Další takové konkrétní místo nemáme. Ale často roztahujeme velké papíry v obýváku nebo pracujeme společně u jídelního stolu.
6. Materiál
Škála je pestrá. Všechny možné barvy, tužky, ergonomické voskovky, křídy. Lepidla, barevné papíry, korálky, hmoty… Mohla bych psát dlouho. Na co ale myslím často jsou papíry. Většinou máme nějaké potištěné, ale zpracovávám téměř všechny tvrdé papírové obaly: Krabice od potravin rozstříhám a na karton se pak maluje. Jednak se hned nezmačká, neprotrhne a nerozmočí, druhak se lépe vystavuje a v neposlední řadě se děti učí, že se krabice nemusí rovnou vyhodit.
Dál celkem často používáme i těsto. Mouka a voda stačí na vznik stavební hmoty. Dobré jsou i různé přírodniny. Použít se dá prakticky cokoli.
Náš domov je otevřený pokusům, hledání a zkoumání. A podle toho taky vypadá. Rozhodně nečekejte, že máme pořádek, naleštěno a všechno na svém místě. Ne, náš domov je jeden velký proces. Je to někdy výzva, ale jsem za to ráda.
Přeji vám, aby ten váš byl takový ve kterém je vám milo. Vám i vašim dětem.
Mějte se rádi a miloju.
Marta
Příští článek: Vysoce citlivý interiér
Čtyři lekce, které dostanete od kreativního dítěte
Chtěla bych s vámi sdílet svou zkušenost s dětskou kreativitou. S jejím nekonečnem a nespoutaností. Původně jsem chtěla dát dohromady rady, jak dětskou kreativitu podpořit, ale to bych napsala jen větu “Nechte je být.” a bylo by.
Z jedné strany je kreativita tvořivost v uměleckém nebo řemeslném slova smyslu. Sem patří všechno čmárání, patlání, trhání, žmoulání a další činnosti, které jsou z pohledu dospělého jedince pouhou destrukcí hmoty. Dále bušení do stolu, dupání, tleskání, zpěv, rytmizace slov.
Tady máme dost pomůcek a materiálů, které můžeme nakoupit a věnovat je dítku. Prstové barvy, voskovky a pastely různých velikostí a tvarů, modelíny apod. U nás jsou dost oblíbená i třpytivá “lepidla”, zbytky látek, dřeva, kartony. A hudební nástroje všeho druhu, vlastní písně a melodie a nastupuje i psaný text (zatím jsou to vymyšlená písmena, ale už mají konkrétní tvar a rytmus).
Na druhé straně je to samotný proces objevování. Možnost hrát si a stavět sebe před výzvu “co s tím provedu”. Je to velmi důležitý aspekt celého kreativního myšlení. Fakt, že nedostanu hotovou věc nebo program, ale cosi, z čeho si já sám vytvořím, vymyslím svůj ideální výsledek.
Kdo by se sháněl po konkrétních hračkách, tak se jim říká “otevřené” nebo “hračky s otevřeným koncem” - open ended toys a většinou jsou v sekci Montessori. Pro mne je to všechno co najdu venku: větve, tráva, písek, kameny, bláto z louže apod. Doma to pak může být prakticky cokoli z “dospělého světa”, co nevím k čemu slouží a tak to vezmu po svém, ale "bestseller" jsou jednoznačně role od toaleťáku.
Kreativitou jednoduše rozumím otevřenost impulzům, které dostávám a moje reakce na ně. Je to fantazie. Schopnost vymýšlet si a komunikovat skrze barvu, hmotu, zvuk, slovo. Moje mysl je otevřená a připravená. My, dospělí se na to často musíme ladit, soustředit a vyhrazovat si čas na kreativní myšlení. Dítě prostě koná.
A s konáním souvisí i pár lekcí, které stoprocentně dostanete, pokud vašemu dítěti dovolíte být kreativní.
Lekce 1. “Tady máš svůj kreativní koutek, zlatíčko.”
Jedno místo neexistuje. Nečekejte, že dítě s činností vydrží na jednom místě. I když bude mít top stolek s šuplíčky a vyňuňaným designem, tak pokud ho k němu nepřivážete nebo mu není alespoň pět, tak je celkem minimální šance, že svou kreativitu bude vykonávat pouze na tom místě.
Věčně bude malovat na zemi, na židli, na kuchyňce. Modelínu řezat nožem nebo nůžkama a ne dřevěnou špachtlí. Barvy bude míchat prsty a nanášet špejlí. Bude pochodovat s bubnem v ruce a vykřikovat svou válečnou píseň. Bude psát manifesty na všechno co mu přijde pod ruku.
Těch situací, kdy se ho budete snažit vrátit na místo bude nespočet. A tady je důležité si položit otázky:
“Co od něj chci?”
Proč to dělám, proč mu takovou hru nabízím?
Je to jen potřeba zabít čas nebo mu tím chci otevřít kanály vnímání a nechat ho se naučit reagovat na vzniklou situaci?
Chci aby přijalo mou pravdu že na vodovky je štětec nebo ho chci nechat ať najde sám cestu k tomu jak dostat barvu tam, kde ji chce mít? Ať si na ni sáhne, pozná ten konkrétní materiál?
Často se stane, že rodič (většinou maminka, ale není to pravidlo) podvědomě dítěti nabízí kreativní hru protože to on sám potřebuje. Potřebuje se sám trochu upatlat, něco si vyrobit, něco si vymyslet, zahrát. Jen tak.
Ideální stav je, když tvoříte vedle sebe. Může to být čas, který trávíte spolu, ale vy nejste ten, kdo vede. Sdílíte spolu nadšení a proces, ale nepředáváte si žádné “pravdy”, které by vaši fantazii uzavřely. I proto je skvělé, když má dítě možnost mít svou “práci” u té vaší - sedíte u jednoho stolu, na zemi, v posteli atd. Jste na stejné úrovni a spolu.
Je důležitá forma a to jedno konkrétní místo?
Není. Důležitý je proces.
Samozřejmě přijde čas, kdy psací písmeno K bude muset vypadat jako K. Alespoň trochu, dokud se to nenaučíme. Pak ho stejně budeme psát identicky s B a H …
Lekce 2. “Já to zvladnu sám!”
Ano, zvládne. To, na co se dítě cítí, to zvládne. Ať už je to skok z postele, šplhání na strom, stříhání normálníma nůžkama nebo složení vlastní písničky. Opravdu to zvládne. Svým způsobem, svojí cestou.
Není potřeba jim (většinou) do čehokoli zasahovat. Jasně, když se honí po bytě s nůžkama, tak tady je prostor pro zásah naprosto evidentní. Pokud ale sedí v klidu na zemi a snaží se ustřihnout kus papíru, není čeho se bát. Je důležité získat zkušenost, i když je to špatná zkušenost.
Vždycky se sama sebe zeptám: “Co se může stát?” Může se střihnout do prstu. Umře? Upadne mu ten prst? Nebude už v životě chtít stříhat? Ne, zjistí, že jsou ostré.
Lekce 3. Hranice
Jsou a jsou důležité.
Jestli nechcete aby to u vás doma vypadalo jako když Mr. Bean maloval, tak hranice nastavte. Stručně, jasně, pevně.
Já jsem hodně benevolentní, ale s fixou na gauč nesmí. A vědí to. Stejně tak ale vědí, že na stěnu v kuchyni malovat můžou. V kuchyni ano, v ložnici ne. Ta je maminky a tatínka. A když se náhodou stane nehoda a náhodou je čára od fixu na gauči, tak nedostanou vynadáno, ale dostanou mokrý hadřík a jdou to umýt.
Lekce 4. “To je pěkný obrázek!”
Samotná věta “To je pěkný.” je hned vedle “Máš za jedna a jdi si sednout.”
Neřekne to dítěti vůbec nic. A nám, koneckonců, taky ne. Kolikrát jsme něco nebo sami sebe prezentovali a očekávali jsme diskusi a téma naší práce a dostalo se nám jen “Děkujeme, my se vám ozveme.”? A jak vám bylo?
Když za vámi přijde dítě s výtvorem nebo objevem čeká, že se do jeho procesu tvorby zapojíte. Zajímá ho váš názor, vaše pocity. Kdyby mu to bylo fuk, nepřijde.
Když nejsem v procesu s dítětem od začátku, ale dostanu to privilegium být u výsledku, začínám reakci většinou citoslovcem. “Jéé”, “Ty brďo!” ale bohatě stačí “Hmm”. Tím získám trochu času a jsem schopná se na výtvor zasoustředit. Dát mu svou plnou pozornost. Díky tomu mohu s autorem rozvést dialog a dané téma. Následují otázky na kombinace barev, na rytmus nebo volbu materiálu. A když zrovna čas nemám, počká, protože mu vysvětlím, že bych se mu teď věnovat nemohla a to by byla škoda.
Otázky typu “proč, jak a co” jsou mnohem přínosnější pro obě strany. Vám to hodně napoví o procesu myšlení vašeho dítěte (to se hodí, až začne malovat oběšence) a dítě se učí rozvíjet svou myšlenku a připravuje se na všechny obhajoby svých názorů, které ho v životě čekají. A také mu dáte jasně najevo, že vám na něm záleží.
Kreativita je přirozená součást dítěte. Pokud dítě “není kreativní”, tak jen nemá možnost být.
My, rodiče, máme často pocit, že musíme děti někam/k něčemu vést. Aby z nich “něco bylo”. Hned. Ale tím ženeme čas uměle kupředu. Předháníme se, čí dítě, kdy začalo číst, tleskáme, když udrží tužku (kterou jsme mu půl hodiny štelovali do ruky) a tím mu nevědomky zavíráme fantazii, tvořivost a svobodu projevu do krabičky, kterou bude později těžko otvírat. Cpeme mu svou vizi, svou pravdu a nenecháme ho si na to přijít.
Dítě by se mělo učit, to ano. Ale taky by mělo mít možnost vymyslet si něco svého a proto by mělo mít čas se nudit.
O tom, jak svůj domov otevřít kreativnímu teamu bude některý příští článek.
Díky za pozornost a miloju.
Marta
Slíbené tipy na knihy:
Koncept kontinua, Jean Liedloffová
Montessori do každé rodiny, Tim Seldin a Lorna McGrathová
Škola srdce(m), Godi Keller
Svobodná hra, Justina a Petr Danišovi
A velmi důležitá na závěr: Justýnka a asistenční jednorožeč, Kateřina Pantovič
3 jednoduché tipy, jak si doma užít podzim
Podzim. Barevné období, které nás na jednu stranu láká ven a na druhou nás často ponouká k tomu, zůstat doma, v teple a jen se válet, číst, pít kakao a zpomalit.
Nejsem zastánce sezónní výzdoby, žádné doporučení na perfektní trendy doplňky vám nedám. Ty jsou příliš rychle out, tvoří zbytečné nároky na úložné prostory (pokud je rovnou nevyhodíte, protože jsou nekvalitní) a člověk by se ulítal a uplatil, když by měl chytit každou sezónu. Nestřídají se totiž pouze roční období, ale připočítejte Valentýn, Helloween, Velikonoce a zjistíte, že neděláte nic jiného, než scrollujete Pinterest a hledáte inspiraci, protože barva letošních Vánoc je pastelová růžová s champagne a s loňskou mléčně modrou se můžete jít klouzat…
Takže podzim bez trendů. Zkuste si v klidu sednout a podívat se z okna nebo v parku zvedněte hlavu. Tam uvidíte „trendy“, které budou platné každý rok, protože nejsou uměle dosazené. Vychází z přirozeného rytmu a potřeb přírody. Vše se začíná zpomalovat, choulit. A i když se vám to možná nebude líbit, nás se to týká také. Podzimní vyčerpání a pocit neustálého honění času vychází z toho, že nerespektujeme fakt, že den je opravdu kratší. Ano, má stále 24 hodin, ale je to úplně jiných 24 hodin než v létě.
Mám pro vás tři opravdu jednoduché tipy, jak si doma (alespoň tam) dovolit najít klid a chytit rytmus podzimu.
1. Plody a barvy
Tmavá zelená, červená, oranžová, hnědá nebo hořčicová. Podzimní barvy. Ale jak je do interiéru dostat? Naštěstí se většina z nich doslova válí na zemi. Kaštany, ořechy, šišky, jablka nebo dýně. Plody, které jsou běžně dostupné ať už obchodě nebo na zahradě, jsou podzimní klasika. A klasika znamená, že se vážně neseknete.
S trochou péče s nimi vykouzlíte přírodní a jedlou aranž přímo u vás na stole nebo parapetu. Zkuste si s nimi trochu pohrát, dát je na dřevěnou mísu nebo tác. Přidejte k nim šípky, jeřabiny, jablka nebo dýni. Jestli máte doma lněný ubrus nebo prostírání, vezměte ho do hry. Kompozice pak dostane „rám“ a celou dekoraci přirozeně zvýrazní. Vytvořte skupinku tří nebo pěti prvků tak aby směřovala vzhůru (největší kus je uprostřed a ostatní, menší kolem něj). Pracujte s kontrastem a kombinujte zelenou s červenou, hořčicovou a hnědou. Nebojte se do kompozice přidat třeba svícen.
Pomohou i pokojovky. Když je dáte do skupinek, máte skvělé pozadí pro vaši kompozici a taky jim pomůžete lépe držet vzdušnou vlhkost, která s topnou sezónou rapidně klesá.
2. Textil
V srpnu jezdíme pod stan a většinou tam zažijeme jeden večer, kdy si najednou musím vzít večer ponožky. Z letní teplé noci se stane chvíle, která mi spolehlivě připomene, že po létě ten podzim opravdu přijde. Proto mám s sebou vždycky alespoň jedny pletené ponožky.
A takové „ponožky“ mám i pro náš domov. Samozřejmostí je deka na gauči, která už není lehká a mušelínová, ale vyměním ji za pletenou. Často si k ní přihodím pléd, do kterého se zabalím. Co potěší, hlavně ráno, jsou podsedáky na židlích u jídelního stolu. V pyžamu si ke snídani sednete na příjemné, teplé místo a nebudete se nevrle vrtět, protože vás zebe zadek...
Jestli máte v komoře srolovaný koberec jako já, teď je ten správný čas ho vytáhnout. Hodí se k posteli, když se ráno dotknete podlahy nebo třeba ke konferenčnímu stolku, kde vám u kafe nebude chladno na nohy. Z mého osobního pohledu: čím huňatější, tím lepší. (Z pohledu mámy dvou malých dětí: co vlas, to podlá schovka pro kostku lega.)
Pokud během léta příliš neřešíte závěsy a ty jsou většinu času roztažené, nedivím se. S brzkou tmou je ale dobré myslet na to, že když uvnitř svítíte, vy ven nevidíte. Z opačné strany, z venku, kde je tma, jste bez závěsů nebo záclony, úplně nazí. Jste jedna velká rozsvícená výkladní skříň.
3. Světlo
Venku je ho méně a méně. A tak je to správně. Nemusíte doma chodit po tmě, ale je dobré si uvědomit, že venku je tma z dobrého důvodu. Máme odpočívat. A i když to ne vždycky můžeme ovlivnit, protože máme deadliny, práci, školku apod., můžeme ovlivnit světlo. Bílé a chladné žárovky a nás po ránu zaútočí a z lampy u postele se spolehlivě stane „vyslýchačka“, která vám to ráno opravdu nezpříjemní. Když bílé světlo nahradí žluté, teplé, ručím vám za to, že váš start bude na úplně jiném levelu.
Zkuste se také vyhnout přesvícení. Naše oči jsou v podzimním šeru mnohem citlivější a příliš velká světelná stimulace vede k jejich vyčerpání, které se projeví pálením, pocitem písku v nich nebo migrénou. Spíš než velké centrální osvětlení zkuste používat menší lampy a zdroje světla, jako jsou třeba svíčky. Nejenže uleví vašim očím, ale také vás tak nepřekvapí, že je za okny vlastně už tři hodiny tma a vy běháte jak fretka a pak najednou padnete k zemi (do postele) a ráno máte pocit, že jste sotva usnuli. Světlo nás totiž stimuluje a řídí náš biorytmus.
Mimochodem „trik“ bez odpoledního centrálního osvětlení skvěle funguje i na děti (nepřekvapivě). Samy si uvědomí, že je venku šero, a mají potřebu se začít choulit a chystat se na spaní. To se vám s bílou zářivkou nestane.
Krom svíček a menších lamp se stínidly můžete sáhnout i pro decentní světelný řetěz (opět žluté světlo, bez blikání) a položit ho třeba mezi květináče nebo ho stočit do sklenice s kaštany.
Všechno, co jsem tu napsala, není nic objevného. Zvládne to každý, protože jestli máte ve skříni teplé ponožky, máte i teplou deku.
Díky a miloju podzim.
Marta
To dáš vol. 1 : Originální potisk? Za hodinu hotovo.
Technik jak potisknout textil je neuvěřitelné množství. Obtiskávání listů a květů v napařovací lázni. Tisk pomocí šablon, sítotisku nebo linorytu. A nebo digitální tisk, kdy si můžete dát na tričko fotku vašeho koťátka. To vše ale vyžaduje poměrně dost času, příprav a peněz.
Jak ale na jednoduchý, originální a dostupný potisk? Zkuste pěnová razítka.
Já si dělám většinou vlastní, jednoduchá, často „jen“ geometrická. Stříhám je z pěnovky (běžně dostupná v papírnictví v rozměru A4, jedna stojí kolem 15 Kč), je měkká a výborně na ni chytá barva. Ale dají pořídit i hotová, opět v papírnictví nebo na internetu.
Barvy používám Permaset Aqua. Vyhovují mi nejvíc. Bohužel jich nejde koupit malé množství, čili na jedno potisknutí ubrousku je to zbytečně velká investice. Menší balení bez problému seženete ve výtvarných potřebách (v Praze třeba Altamira nebo v pasáži Platýz, je jich ale mnohem víc) nebo v lépe vybaveném papírnictví ( například McPen). Dobré jsou i barvy Mlékovky Texi. Jsou přírodní, není potřeba je zažehlovat a dají se prát na 30°, jsou ale pouze na přírodní látky. Na směs vám chytnou špatně, takže je nutné znát složení toho, co potiskujete.
Textil si určitě před tištěním vyperte, pokud máte nový kus, odstraníte z něj všechny chemikálie a škroby zajišťující stálost výrobku. Pak už vám stačí jen lepidlo, houbička na nádobí a třeba kus kartónu nebo obal od CDčka.
Máte to? Jdeme na to.
1. Příprava místa, materiálu a vás.
Pokud se nevrháte rovnou na povlečení na dvojlůžko, stačí vám menší rovná plocha. Nemusí to být pracovní stůl, já sama nejraději tisku na zemi, doporučuju si ale pod látku dát alespoň papír. Barva se může protisknout.Látku si narovnejte tak, aby na ní nebyly velké sklady a barva se dostala tam, kde ji chcete mít. Aby se vám nehrnula a zůstala na místě, můžete si jí přichytit lepící páskou.
Barvu si dobře promíchejte a nalijte si trochu do víčka od zavařovačky, lépe se pak nabírá a nehrozí, že si ji celou omylem vylijete.
Ustřihněte si kus houbičky na nádobí (proužek cca 1 cm, bez drsné části).
Sebe oblékněte tak, aby vám nevadilo, když se barvou zamažete. Nejde vyprat. Sama si během práce často utírám prsty o stehna, takže nosím zástěru. Stačí ale i kus hadru někde po ruce.
2. Razítko.
Předem si promyslete, co chcete tisknout. Pro poprvé doporučuju jednoduchý tvar. Obdélník, trojúhelník bohatě stačí. Určitě se pusťte do něčeho, co vás bude bavit a co si chcete zkusit.
Tvar si nakreslete na tužkou nebo klidně propiskou na pěnovku a pak ho vystřihněte. Dobře fungují rovné nůžky na nehty, jsou ostré a tenké, takže stříhání je přesné.
Když máte tvar hotový, přilepte ho lepidlem k podložce (kartonová destička, kus dřeva nebo starý obal od CD). Je dobré mít podložku přibližně stejně velkou jako razítko, lépe se vám bude se vzorem, který budete vytvářet, trefovat. Až pěnovka drží na podložce, můžete začít tisknout.
3. Tisk
Barvu nanáším houbičkou. Namočím si ji v barvě, lehce otřu o okraj víčka a „ťupkám“ (zatím mě nenapadlo výstižnější slovo) na razítko. Je možné použít i štětec, ten je sice přesnější v nanášení a nemáte úplně zapatlané prsty, ale na otisku jsou patrné tahy, což mi vadí. Takže ťupkám.
Pozor, barva se dostává i do okolí pěnovky a na prsty, tak si pohlídejte, že je okolí razítka čisté a nehrozí, že si natisknete nějaký flíček navíc (na stírání barvy z okolí razítka používám vatovou tyčinky na uši). Taky pozor, při pokládání razítka, na ty špinavé prsty, ale stačí si je před pokládáním otřít. Když máte barvu na razítku, obtiskněte ho na látku. Postup nanášení barvy opakujte před každým otiskem, pokud chcete mít jeden jak druhý.
4. Vzor
Takový základ je jedno razítko vedle druhého, čímž vytvoříte takzvaný celoplošný tisk. Je ale nekonečně možností jak ruční tisk pojmout. Ať už potisknete celou plochu, její část nebo jen pruh či okraj, výsledek bude jedinečný. A hlavně bude váš.
Já si často říkám, že udělám celoplošný tisk, ale pak mě to přestane bavit a vyleze z toho série pruhů nebo segmentů a s původním plánem to nemá nic moc společného.
Ale i o tom to je, nebát se se vykašlat na všechno co mám připravené a prostě to zkusit. Určitě bych si poprvé na zkoušku vzala látku, které vám nebude líto, když se vám něco trochu nepovede. Staré prostěradlo nebo flekatá utěrka jsou na pokusy ideální.
V momentě, kdy máte hotovo, nechte barvu zaschnout, ukliďte si pracovní plochu, zavřete barvu a pokud to uvádí výrobce barvy, tak tisk zažehlete. Nejlépe z rubu nebo přes jiný, čistý kousek látky ať si tisk nerozmažete nebo neušpiníte žehličku.
Na barvě bude také napsáno na kolik stupňů je možné ji prát. To dodržujte. A pozor na sušení na přímém slunci, to ale platí pro všechny vaše barevné kousky oblečení nebo bytového textilu. Slunce má sílu a časem barvy výražně blednou.
Tak vám přeju, ať z toho máte radost a ať vám pod rukama vznikne něco, čím se budete kochat, hrdě nosit nebo tím někoho obdarujete.
Budu ráda, když mi napíšete co se vám povedlo, s čím byl případně problém nebo co vám v článku chybělo.
Hlavně se nebojte, že vám to nepůjde. Ono vám to ze začátku možná opravdu nepůjde tak, jak si představujete, ale půjde vám to rozhodně líp, než kdyby to zůstalo jen ve vaší hlavě ve složce „to nedám“.
Díky a miloju.
Marta
2. "Jak je důležité míti Halabalu"
Nebo „Jiroutka“, „Kropáčka Koželku“ či „Šmídka“.
Těchto jmen je ale mnohem víc. Všechny spojuje nábytek, který v je dnešní době označován za „ikonický“. A právem. Ladné křivky. Nadčasový design. Kvalitní provedení.
V době, kdy se začala poprvé prosazovat, řekněme, masová výroba, měl takový skvost doma téměř každý. Není se tak čemu divit, že starší generace někdy kroutí nevěřícně hlavou a se slovy „Mladá paní, co to vláčíte za krám? Takový já vyhazuju z chalupy.“ mě doprovází po Praze, když si odnáším nějaké křeslo „za odvoz“.
Nemám jim to za zlé, protože pro ně to byla naprostá samozřejmost. A díky tomu, že to teď z té chalupy vyhazují, můžeme my objevovat fantastické kusy nábytku, které v sobě nesou ducha doby a přináší k nám domů noblesu a styl. Přijde mi, že trochu zastavují čas. Jako by nás nutily si užít ten moment kontaktu. Osobně si sousloví „užitý design“ překládám jako něco, co si mám užít. Vychutnat. Věnovat mu pozornost, péči, čas a prostor.
Proč si myslím, že je důležité takové kusy zachovat?
Protože jsou součást dědictví. Naší historie a kultury. Je to podobné jako s domy. Také vnímáme některé stavby skoro až posvátně. Jsou nedotknutelné a jejich poničení zasáhne doslova celý svět. Určitě si pamatujete požár Notre Dame. Celý svět sledoval, jak tato ikona (nejen věřících) plápolá a nejeden z nás plakal. Emma Smetana rozhodně.
Málokdo je lhostejný k tomu, když historie mizí. Protože s ní mizíme i my.
A co si bude povídat, křeslo po babičce je naší historií. Naší velmi konkrétní historií. Je součástí naší rodiny, nás samotných. A v momentě, kdy si svou minulost opečujeme, opečuje pak ona nás. Slouží nám, udržuje naše vzpomínky aktivní a dá nám pocit domova, kamkoli se pohneme.
Jednou jsem dělala anketu: Co pro vás znamená domov? A většina odpovědí byla „to nebo to po babičce/dědovi.“ Ať už si s sebou stěhujete obrazy, staré fotky, lustr, hrnek na kafe, stůl nebo právě křeslo, přináší vám to klid a pocit, že na to místo patříte. Jsou to totiž vaše kořeny, které máte v dodávce před barákem.
Proto si myslím, že je dobré jim věnovat pozornost. Nehledě na fakt, že i když se tenkrát jednalo o „masovku“, s tou dnešní se nedá srovnat. Vůbec nepochybujte o tom, že i po tolika letech se do nich vyplatí investovat. Pravda, ne pro každého je to malá investice, ale na druhou stranu, máte jistotu, že Halabala přežije hravě dvě křesla „Merlin“, za která dáte dohromady dvacet tisíc jen to hvízdne a rozhodně si jich u vás doma nikdo nevšimne.
A pokud rádi žijete udržitelně, tak věřte, že nic není tak udržitelné jako to, co už je v oběhu. Cokoli, co není potřeba nově vyrobit (bůh ví kde, tam to zabalit, bůh ví kam to převézt, vybalit a pak znovu po koupi zabalit a zase to někam dopravit), je udržitelné. A když se podíváme pod svrchní látku zjistíme, že uvnitř je juta, tráva, dřevo a kov. Přírodní materiál. Ručně šitý.
Občas se mi stane, že zákazníkova reakce na cenu renovace zní: „Uf, no to je dost, to vůbec nemá takovou hodnotu, víte?“
Vím. Vím, že má.
Díky a miloju.
Důležité P.S.
Pokud náhodou nemáte svoje křeslo nebo není v reprezentativním stavu, nebojte, existuje spousta možností, kde ho sehnat nebo dát dohromady. Pro svůj kousek historie vyrazte do re-use centra Z pokoje do pokoje v Praze. V Ostravě navštivte Vestibul interiér a v Brně Na ponku. Pro menší výbavičku doporučuju Sběratelku věcí a její nový obchod Obchod věcmi v Nuslích.
Já osobně mám „skladem“ jen pár kousků, protože, ehm, nemám sklad .. Ale, za mnou můžete přijít si svůj nábytek vyladit tak, že k vám domů sedne jako, vy víte co, na hrnec.
1. "Kdo se nebojí, nesmí do dílny."
Na konci září proběhl další z kurzů čalounění nábytku. Tentokrát byla sobota věnována židlím. Několik sedáků, jedna retro točitá židle, starožitný taburet s pružinami nebo dvě štokrlata na výměnu popruhů. To vše v jedné dílně.
Jsem ráda, že se nám v sousedské dílně Dok16 daří udržet takovou směsku na každém workshopu. Je fajn se podívat i na jiné postupy práce. Většina sedáků totiž není zas tak stará a jsou na dřevotřískové desce a jejich výměna (pokud není deska poškozená a není nutné ji vyrobit znovu) je poměrně jednoduchá.
Proč to ale píšu?
Jednoduše bych vám chtěla říct, že pokud chcete přijít, ale bojíte se, tak stejně přijďte. Nejste totiž sami, kdo má strach nebo respekt. Často na kurz chodí lidé, kteří takové prostředí nemají zažité, nedrží denně v ruce nářadí nebo nejsou tolik zvyklí na fyzickou práci. A přesně pro vás takový kurz je.
Nikdo nečeká, že budete zkušeně tancovat po dílně a ani se nezeptáte co máte dělat a pic, máte hotovo. Že se ani se nezapotíte a jdete domů. Cílem je zkusit něco nového. Něco, co běžně neděláte, možná jste si ani nikdy nemysleli, že to někdy zkusíte. A to vyžaduje odvahu. Odvaha nás umí posunout dál. Za hranice.
Na první workshop čalounění křesel se přihlásila jedna dáma a už podle komunikace, která proběhla před samotným setkáním, mi bylo jasné, že bude minimálně velice pečlivá. Křeslo důkladně změřila. Každou jeho část rozkreslila a popsala. Konzultovala výběr látky. Je pravda, že křeslo, které se mělo za víkend proměnit, bylo komplikované a sama jsem byla ráda, že mě tímto přístupem hecuje k tomu, abych nepodcenila vlastní přípravu.
V sobotu ráno přijela drobná a lehce nervózně vypadající paní s křeslem, které bych dávala dohromady několik dní. Dokola se ptala: „A to opravdu zvládneme?“ a já odpovídala: „Nevím, ale uděláme maximum.“ Během víkendu jsem na ní viděla obrovskou nervozitu. Často se ujišťovala, jestli to, co jsem jí řekla, dělá tak, jak by měla, jestli to dělá správně. Chodila se ptát na každou drobnost. A já byla tak ráda, že se ptá. Že se nebojí pochybovat a přináší otázky skupině lidí, kterou tím obohacuje. Měla totiž suverénně nejvíc práce. Měnilo se rozložení křesla a bylo potřeba znovu potáhnout i područky. O to byli ostatní účastníci „ochuzeni“.
Pro mě to byla veliká výzva. Jako vždycky, jsem se snažila věnovat se všem stejně, čili jsem neustále běhala od křesla ke křeslu, ukazovala a radila. Což je samo o sobě docela nálož. A k tomu mi běželo hlavou: „Jak tohle dopadne?“.
A dopadlo to fantasticky. Stihlo se to, co bylo v plánu. Uf. Šla jsem domů s pocitem, že jsem nemohla udělat víc a že věřím, že si paní zvládne došít područky.
To, jak to nakonec celé dopadlo, jsem zjistila až teď. O několik měsíců později, protože přišla znovu. Přišla si udělat sedák na židli. Od začátku se smála, byla nesmírně šikovná a hodně mi pomohla, protože už věděla, jak se obkreslí molitan, jak se pracuje s rounem a kde si co natřít lepidlem. Hrdě mi ukazovala, jak sama dodělala křeslo, jak slouží a je obdivováno. Díky ní. Díky její odvaze. Ale i pokoře se kterou tenkrát do dílny přišla. Protože ta jí otevřela cestu k naslouchání a důvěře.
Včera mi poslala slíbené fotky „před a po“ s textem: „Moc děkuji za kurzy, které jsem si ohromně užila. Také mi zvedly sebevědomí.“. To i mně.
Napadá mě, že kdo se „nebojí“, nesmí do dílny. Já sama se bojím často. Když přijímám zakázku, mám vždycky hromadu pochybností o sobě, o svých dovednostech. Ale myslím, že díky tomu jsem schopná se učit a posouvat dál svou práci a přístup k vám.
Díky a miloju.
Marta
Tady bude jednou bohatý blog
Budu s vámi sdílet svoje poznatky a tipy z oblasti Udržitelné bytové kultury, ale i ze setkání s vámi při workshopech čalounění nebo konzultací nad vaší představou ideálního bydlení.
Připravuji pravidelná setkání "Udržitelná bytová kultura v praxi", kde se postupně podíváme na důležité kroky při zařizování nebo ladění bytu. Naučím vás, jak nikdy nesáhnout vedle díky dobře definovanému stylu a respektování vašich potřeb a očekávání. Ukážu vám, jak fungují barvy, vzory nebo dekorace. Se základy ergonomie bude váš domov funkční a vzdušný. Dám vám pár tipů, kam pro kvalitní nábytek z druhé ruky a nebo kdo vám může rychle a za nepoměrně nižší částku změnit podlahu a obložení.
O tom všem vám tu budu podávat reporty a budu ráda za vaše komentáře a postřehy.
Zatím díky a miloju.
