Vysoká citlivost
Ráda bych s vámi sdílela svoje postřehy v oblasti bydlení, začnu ale od začátku. U sebe, u nás.
Vysokou citlivost si definuji jako vlastnost, díky které jsme schopni vnímat víc než ostatní. Jsme velmi intuitivní a některé běžné situace nás dostanou mnohem víc než ostatní. Ti pak často prohodí "moc to řešíš", "jsi měkká" nebo "tak to tak neprožívej". Nic z toho není příjemné slyšet, to mi věřte. Nikdo nemá právo zpochybňovat pocity druhých. A o to těžší je pak pro nás se za sebe nestydět a nepochybovat. Často se pak snažíme svoje pocity a vnímání světa schovávat a maskovat. Třeba prací. Stávají se z nás workoholici a extroverti, kteří doma brečí, škrábou se do krve a koušou si vlasy.. Já jsem se rozdělila na dvě. Střídala se mi období, kdy jsem byla pořád venku, ve společnosti, v práci, mezi velkým množstvím lidí a pak střih a nemohla jsem vylézt z bytu. Měla jsem strach vyjít ven. Byla jsem schovaná za křeslem a čekala, až to přejde. Jestli to přejde.
Jsme totiž nesmírně empatičtí a spolu s intenzivnějším prožitkem přichází i um se rychle na někoho napojit. Díky tomu bezpečně poznáme jak se druhý člověk cítí, co potřebuje a jsme schopni mu pomoc. Bohužel se také stává, že si na sebe nabalíme velké množství lidí, kteří nás doslova vycucnou. Nalepí se na nás a sají. A pak neseme "všechnu tíhu světa", která nám sice nepatří, ale doslova nás drtí.
Další ukazatel citlivosti je roztěkanost. Neklid. Nedaří se nám zastavit mozek. To pramení z přehlcení. Vnímáme všechno. Veškeré informace, které jsou kolem nás se zapisují do našeho vědomí. Zprávy, rozhovor se sousedem ve výtahu, otázky našich dětí, práce, zvuk metra, reklamy, hudba v obchodě a tak dále. Jen ten vizuální smog, který nás pohlcuje, je tak náročný na zpracování, že se nám při cestě do práce div nezavaří mozek.
Proto bych chtěla otevřít problematiku bydlení vysoce citlivých. Taková citlivost je totiž velmi důležitý faktor při zařizování bydlení.
Budu mluvit o vlastní zkušenosti. Velkou část života jsem se stěhovala. Od 15 let jsem bydlela na intru, kde se každý rok měnil pokoj, budova, spolubydlící. Na vysoké jsem bydlela na koleji, takže to samé. Během pěti let v Praze jsem se stěhovala 6x. Byla jsem neustále na cestě, nomád. Pendlovala jsem mezi Prahou a Brnem, kde jsem nakonec většinu svých věcí nechala a vrátila se do Prahy jen s kufrem. A hromadou psychických problémů. Nebyla jsem zakotvená, nevěděla jsem kam patřím. Všechno bylo na hromadě.
Nastěhovala jsem se do bytu po mé tetě. Tady byl řád. Každá věc měla své přesné místo. Nikde žádné překvapení. Žádný chaos. A bylo mi v tom dobře. Zjistila jsem, že to co mi pomáhá nejvíc, je systém. Což byl dost šok, protože by mě ve snu nenapadlo, že zrovna já - chaotik - potřebuju systém aby se moje hlava uklidnila. Teď už to chápu. Byla jsem přehlcená. Všechny moje noční můry, depresivní stavy, sebedestrukce prací a neschopnost udržet jakýkoli vztah, způsobovala vysoká citlivost, respektive to, že jsem jí ignorovala.
Teď bydlíme na stejném místě již několik let. Máme dvě děti. Kocoura a hromadu hudebních nástrojů, knih a pomůcek na malování a další. Moc ráda bych vám řekla, že byt vysoce citlivého člověka je uklizená zenová zahrádka, ale u nás to tak určitě není. I tak, to ale nějaké "zákonitosti" má.
Jak už jsem psala, i syn je vysoce citlivý. Poměrně dlouho nám trvalo to rozklíčovat a byl to bohužel boj. Spousta pláče na obou stranách. První zlom přišel v momentě, kdy jsem měla doma jedno křeslo, které jsem chtěla opravit a on přišel s tím, že se mu líbí a že by si v něm chtěl odpočívat. Spolu jsme ho opravili, je v ložnici a je to jeho a můj koutek, kam se můžeme schovat, když je toho moc. V momentě, kdy formuloval prosbu na "vlastní místo" mi to celé docvaklo a od té doby se zlepšuje komunikace a veškerý náš společný život. Oba totiž víme, že máme kam jít. A to je nesmírně důležité pro všechny vysoce citlivé.
Je jedno kolik vás doma bydlí nebo jak velký je byt. Mít své místo je maják. Nemusí to být vlastní pokoj nebo pracovní kout. Bohatě stačí pohodlné křeslo nebo sedací vak. Každopádně by vám tam mělo být dobře. Je to místo, kam máte možnost se trochu zašít, když je potřeba, když je toho moc a potřebujete načerpat, ztišit se a srovnat si myšlenky. Vemte si tam knížku, deku, kakao. Starejte se o něj, je to ta malá, zenová zahrádka, uprostřed bouře. Je nesmírně důležité si doma navzájem dovolit "zašívárnu" a tu respektovat.
Jen si vzpomeňte na dětské bunkry, skrýše a domečky z polštářů z gauče. Choulit se, uzavírat se do malého a útulného prostoru je přirozená cesta k bezpečí. V ohrožení se choulíme do klubíčka, snažíme se být zase plodem a zalézt zpátky do dělohy, kde nám nic nehrozí. Je to absolutně pudové chování a bytost, která je rozrušená, hledá svou noru.
Doma tedy hledáme klid. Často jsme ti, co "hnízdí" - přinášíme větve do hnízda v podobě polštářků, koberců a dek. Automaticky nás přitahují "objímající" věci. Věci do kterých se můžeme zabořit, které jsou příjemné na dotek. Nestudí, netlačí, neškrábou. Tíhneme k přirozeným, přírodním a původním materiálům jako je dřevo, len, měkká vlna. Syntetické materiály nás často vytočí, protože se na nás lepí, potíme se v nich nebo nám, doslova, smrdí plastem. Obklopujeme se květinami, které nás spojují s přírodou a cyklem roční doby.
Světlo nás hodně ovlivňuje. Dokáže nás podpořit, ale i nás může oslepit nevhodnou intenzitou nebo barvou a způsobit bolesti oči a hlavy. Proto se snažím co nejvíce ctít denní dobu a zbytečně nepřesvítit to, co je venku. V našem bytě to jde celkem snadno, nemáme totiž lustry, ale jen různé lampy a lampičky, takže když je venku tma a je čas na to se zklidnit, svítí prostě jen menší lampa. Skvěle to funguje u dětí. Všimnou si, že je venku tma a přirozeně přijdou s otázkou, jestli už není čas na pohádky nebo večeři. Většinou není nutné je honit a vysvětlovat, že už je "hodně hodin", protože to jednoduše vidí. Tma = odpočinek. A ten je, pro vysoce citlivé, nejdůležitější součást obranného systému. Zejména dítě se extrémně rychle vyčerpá, protože mozek neustále přijímá.
Co dál nám doma může pomoci se zklidnit, oddechnout a znovu načerpat, vám napíšu příště. Budu psát o podrobněji o barvách, materiálech, zvucích nebo zónách. Myslím, že je to zajímavé téma pro všechny a zejména pro rodiče malých dětí, protože to, co často řešíme u dětí - křik, roztěkanost, neschopnost se soustředit nebo cokoli dodělat je velmi často způsobeno přesycením a předrážděním smyslů. A to i u dětí, které vysoce citlivé nejsou.
Díky a miloju. Marta